Lotte Porges – příběh fotografie

V průběhu let 1942–1945 vznikly v ghettu Terezín tři různé inscenované dokumenty, z původních verzí se však zachovaly pouze jednotlivé záběry či fragmenty.¹ Nejznámějším z nich se stal propagandistický film spojovaný se jménem německého režiséra Kurta Gerrona Theresienstadt. Ein Dokumentarfilm aus dem jüdischen Siedlungsgebiet – Terezín. Dokumentární film z židovského sídelního území,² který vešel ve známost pod názvem Führer schenkt den Juden eine Stadt – Vůdce daroval židům město. Jednalo se o zakázkový film pro Ústřednu pro židovské vystěhovalectví (Zentralamt für Regelung der Judenfrage in Prag) natočený zaměstnanci pražské Aktuality, společnosti zaměřené na produkci filmového zpravodajství. Natáčení probíhalo v Terezíně od konce léta 1944. Dokončení objednávky Aktualita oddalovala a kopii filmu získal SS-Sturmbannführer Hans Günther až koncem března 1945.³

V 70. letech objevil v Polsku Karel Margry tři svitky 16mm filmu, jež obsahovaly záběry z prvního terezínského filmování na podzim 1942. Není jasné, z jakého důvodu si tenkrát kameraman SD Hauptsturmführer Olaf Sigismund tento „film o filmu“ natáčel. Obsahuje však řadu zajímavých informací o práci na nedochovaném snímku. Při natáčení exteriérových scén na stavbě bohušovické železnice zachytila Sigismundova kamera mj. usmívající se dívku v šátku.⁴

Nizozemský historik Margry se tenkrát domníval, že na záběru je židovská režisérka filmu z roku 1942, Irena Dodalová.⁵ Teprve když byly o této české předválečné filmařce,⁶ která ve 30. letech v Praze se svým manželem Karlem Dodalem založila první české animované studio IRE film, publikovány detailní biografické informace, ukázalo se, že dívčí tvář nemůže patřit více než čtyřicetileté ženě. Po desetiletí tedy zůstávalo otázkou, kdo je ona usmívající se dívka, kterou zachytila Sigismundova kamera.

Irena Dodalová – fragment z natáčení filmu v terezínském ghettu, 1942. In: Terezín, 1942 (Výstřihy), Národní filmový archiv.

Odpověď nalezl až nedávno divák v Austrálii, který v záběru zařazeném do střihového filmu o Himmlerovi na YouTube⁷ poznal svou příbuznou Lotte.⁸ Lottina dcera Vivien Lipshut následně e-mailem požádala pražskou autorku prací o Dodalové, aby opravila údaj Karla Margryho u videa na YouTube s tím, že usmívající se dívka v šátku je její matka Lotte Brinitzer-Porges.

Příběh o filmování v Terezíně se tak dočkal dalšího pokračování.

Lotte Brinitzer byla vnučkou významného pražského podnikatele Augusta Lindta.⁹ Narodila se 20. 12. 1922 ve Frankfurtu nad Mohanem, mládí však prožila v Praze, kam se její matka vrátila po rozvodu se svým prvním manželem. Ve 30. letech studovala na německém gymnáziu, znamenitě ovšem ovládala i češtinu. Zajímala se o umění a pohybovala se mezi umělci různých oborů. V té době stála modelem například malíři Davidu Friedmannovi a fotografovi Karlu Ludwigovi.

V prosinci 1941 byla se svou rodinou transportována do Terezína. Své zážitky z období holokaustu shrnula v interview pro USC Shoah Foundation.¹⁰ Rozhovor obsahuje také zmínku o filmování v Terezíně, kdy byla Lotte angažována v židovském filmovém štábu jako maskérka. O okolnostech natáčení a objednávce líčidel od firmy Schminka z říše blíže pojednáva ve svém rozhovoru JUDr. Hanuš Král.¹¹ V prosinci 1943 byla zařazena do transportu do Auschwitz-Birkenau, odtud putovala na nucené práce v Hamburku a nakonec byla i se svou nemocnou matkou osvobozena v Bergen-Belsenu. Lotte Porges přiložila ke zmíněnému rozhovoru několik fotografií, které umožnily doplnit některé biografické údaje.

Přiložená titulní strana časopisu Kino,¹² kde byla Lotte Porges uvedena jako „Lotka Winterová“ (s příjmením druhého manžela její matky), svědčí o tom, že půvabná dívka hrála v Radokově kostýmním filmu Parohy (1947). V té době zřejmě uvažovala o herecké dráze, o čemž vypovídá i řada dalších fotografií, jež uchovává její rodina v Austrálii. Soupis filmů, v nichž se objevila, bohužel neexistuje, jelikož začínala jako komparsistka a jejich jména existující filmografické prameny českého hraného filmu neevidují.

Autor fotografie na titulní straně časopisu Kino Karel Ludvík (Ludwig) nás přivádí k Blance Chocholové pečující o jeho archiv. Ta si na Lotku Brinitzer dobře pamatuje, neboť dívka patřila už před odjezdem do Terezína do okruhu přátel Zdeňka Tmeje a Karla Ludwiga.¹³ Její portréty z té doby se nacházejí v archivu těchto fotografů.¹⁴

Podle vzpomínek Blanky Chocholové se Lotte s Ludwigem a Tmejem po osvobození setkala znovu, a to v táboře Bergen-Belsen, když fotografové společně se scenáristou a režisérem Milošem Makovcem a Erichem Kaizrem podnikli cestu po poválečném území bývalé třetí říše.¹⁵ Radost ze shledání netrvala dlouho, neboť zde mladé muže potkal vážný problém – z automobilu se jim ztratilo kompletní filmové vybavení i exponované filmy. Britská správa tábora chtěla Čechoslovákům pomoci, a proto jim doporučila návštěvu nedaleké továrny na umělé hedvábí, kde si směli vybrat nezbytnou fotografickou výbavu. Lotte je do továrny doprovodila a tehdy patrně vznikla také fotografie s mikroskopem, kterou pak sama vybrala k rozhovoru na stránkách USC Shoah Foundation.¹⁶

V roce 1947 se Lotte Brinitzer v Praze provdala za Pavla Porgese a po narození první dcery emigrovala se svým manželem přes Paříž do Austrálie. Zde vychovala dvě dcery a věnovala se umělecké činnosti, zejména v oblasti designu. Zemřela v roce 2010 v Melbourne.

Díla Lotte Porges (soukromá sbírka)

Autorka děkuje Blance Chocholové za její vzpomínky na Lotte a za souhlas s použitím fotografie Zdeňka Tmeje Lotte s mikroskopem. Karel Ludwig / Archiv B&M Chochola.

Dále děkuje Vivien Lipshut za spolupráci na článku a za zaslání fotografií z umělecké tvorby její matky Lotte Brinitzer-Porges. Zvláštní poděkování patří Národnímu filmovému archivu za souhlas s použitím fotografií Ireny Dodalové a MUDr. Gertrudy Klepetářové (Výstřihy, 1942), zejména pak Miloši Fikejzovi (NFA) za sken titulní strany časopisu Kino.

---